Lukács, Gyorgy (1885-1971) Maďarský filosof a literární kritik. Narodil se v Budapešti jako syn bohatého bankéře. V roce 1906 promoval na universitě v Budapešti a poté studoval u Georga Simmela na universitě v Berlíně (1909-1910) a u Maxe WEBERA v Heidelbergu (1913-14). Od mládí ho přitahoval novoromantismus a antipositivismus, jež převládaly na přelomu století. Navzdory svému opovržení buržoasní kulturou couvl před "vulgárním" materialismem orthodoxního MARXISMU; pod dojmem ruské revoluce však neočekávaně vstoupil do Komunistické strany Maďarska a v roce 1919 se stal komisařem pro vzdělání v neúspěšné Maďarské republice rad. Po jejím pádu emigroval do Vídně, kde napsal řadu teoretických esejů, vydaných v roce 1923 knižně jako Dějiny a třídní vědomí (Geschichte und KlassenbewuBtsein).
Toto dílo, považované za Lukácsovo magnum opus, položilo základy pro renesanci marxistické filosofie. Odráželo Lukácsův ranější etický idealismus a bylo pokusem "rehegelianizovat" marxistické myšlení, znovuobjevit sílu subjektivního činitele a zaútočit na ty, kdo, připojujíce jej k fysikální vědě, udělali z marxismu druh evolučního POSITIVISMU. Není divu, že kniha vyvolala hněv bolševiků, kteří ji na pátém kongresu Kominterny v roce 1924 oficiálně zavrhli.
Lukácsovou komunistickou vírou však odmítnutí neotřáslo; jako exulant ve stalinském Rusku odvolal v roce 1933 některé ze svých hlavních postojů a vyslovil sebekritiku, kterou při několika jiných příležitostech opakoval. V postalinské éře svá odvolání periodicky bral zpět a modifIkoval je, čímž způsobil určitou nejasnost v tom, čemu skutečně věří. Každopádně však Dějiny a třídní vědomí zÍ1stávají jeho nejhlubším a nejvlivnějším filosofickým dílem vyjadřujícím jádro jeho idejí.
Lukácsova kritika orthodoxního marxismu vyrÍ1stala z jeho hegelovského dÍ1razu na tvůrčí úlohu lidského vědomí (viz HEGEL). Vysmíval se naturalistickému materialismu stejně jako "odrazové" teorii vědomí, podle níž myšlení "zrcadlí" hotovou empirickou skutečnost odděleně od mentální aktivity.
Nemohl se ani hlásit k ENGELSOVĚ proklamaci, že lidské chování je podřízeno nadčasovým dialektickým zákonům, podobným zákonům přírody. Lukács zlehčoval samotnou ideu "dialektiky přírody", protože rozhodující činitel dialektiky - interakce subjektu a objektu - chybí světu přírody, v němž není místo pro lidské myšlení.
Jestliže je lidské konání svobodné (ne vynucené vnějšími podněty), pak, ať se to "vulgárním marxistům" líbí nebo ne (s.68), není možné pohlížet na socialistickou revoluci jako na automatický důsledek stále se prohlubujících rozporu kapitalismu. Ačkoli Lukács přijímal, že tyto rozpory vy ústí v "krach kapitalismu" (s.196), trval na tom, že žádný objektivní ekonomický proces nemůže sám o sobě transformovat vědomí mas: něco takového vyžaduje urputný ideologický boj. Budoucnost ovšem neviděl jako nejednoznačnou. Opíraje se o Hegela, tvrdil, že dějiny vyjevují "vnitřní logiku" (s.15), která žene lidstvo k jeho "podstatným", předurčeným cílům. Hegel ovšem viděl demiurga dějin v "absolutním duchu", kterýžto pojem Lukács odvrhl jako mýtický nesmysl a nahradil jej konkrétní historickou silou proletariátem, představujícím nejvyšší aspirace lidstva. Podle jeho slov "proletariát nakonec zvítězí" a vybuduje komunismus (s.43). "Říše svobody" však není něco, co bychom mohli předvídat na základě analýzy neúprosných ekonomických zákonů; spíše je to smysl dějin, přítomný v přirozenosti každého člověka, který se realizuje skrze sebeuvědomující lidskou (proletářskou) aktivitu.
Dělníci podle Lukácse docházejí poznání světa pouze v aktu jeho přetváření. Na rozdíl od vědeckého dogmatu orthodoxních marxistiI se poznání a akce, teorie a praxe u Lukácse překrývají. Tvrzením, že existují objektivní historické procesy, které jsou imunní vÚči lidskému řízení, a že je pouze pozorujeme či "kontemplujeme", podlehli tito marxisté podle Lukácsova názoru módě shromažďování dat, nejhloupějšímu rysu buržoasního myšlení - "reifikaci", zpředmětování. Zpředmětování pojímal Lukács - vycházeje přitom z Marxova pojednání o "zbožním fetišismu" - jako proces, jímž se produkty lidské práce stávají autonomními "věcmi", "danostmi", vládnoucími lidem prostřednictvím zjevně neúprosných zákonů. Lidé se objektivně i subjektivně stávají namísto aktivních subjektiI pasivními diváky: svou esenciální lidskou kreativitu přenechávají cizím neosobním silám. Toto odlidštění je zvláště zřejmé v kapitalistickém systému výroby, kde se síla lidské práce přeměňuje v prodejné zboží aje omezována na úzce vymezené, opakující se bezduché úkony. V posledku se však vnitřní organizace továrny pronikáním racionalizace a specializace stáva mikrokosmem celé struktury kapitalistické společnosti. výsledkem je roztříštěný svět zakrnělých lidských bytostí, pro něž se jednota společnosti a dějin stává nevysvětlitelnou. Tím se dostáváme k pojmu "totalita".
Marxistická metoda analýzy podle Lukácsova výkladu nahlíží sociálně historické universum jako jednolitý dynamický celek či "totalitu", jež detenninuje a dává význam všem svým složkám. Bohužel se však Lukácsovi nepodařilo vysvětlit, jak docházíme k pochopení povahy "totality". Globálního pochopení není možné dosáhnout analýzou na základě faktů, protože význam izolovaných faktÚ se vyjevuje pouze ve vztahu k (logicky předřazenému) "celku". Lukács jednoduše spoléhá na předpoklad, že proletariát díky své sociální situaci užívá výsadní jasnozřivosti. Vlastnit totální pravdu vyžaduje přijetí stanoviska proletářské třídy. Zdá se, že zde nacházíme paradox Lukácsovy teorie: proletariát je duchovně zmrzačen kapitalistickým zvěcněním, pouze proletářský pohled však mÚže pochopit a chápe historii v její totalitě. Tento zjevný paradox nám vysvětlí bližší pohled na Lukácsovo pojetí vědomí dělnické třídy. Toto vědomí není "souhrnem ani prÚměrem toho, co myslí nebo cítí jednotlivci tvořící třídu"; je to naopak "ideální typ", racionální výraz jejich "skutečných" zájmÚ, jak je definovala komunistická strana (s.51).
Lukácsovu politickou orthodoxii odráží i jeho literární kritika, která je sofistikovanou obranou "socialistického realismu". Ten podle něho není plochou fotografickou reprodukcí každodenního socialistického života. Pokrokový umělec musí podle Lukácse transformovat individuální zkušenost svých postav do universálně platných obrazil. Lukács také vychvaluje takzvané "buržoasní" či "kritické realisty" (např. Balsaca, Scotta), kteří prostřednictvím individuálních osudů evokují - aniž je plně chápou - strukturální konflikty své doby. Protikladem realismu je pak celá modernistická a avantgardní literatura - naturalismus, expresionismus, surrealismus atd. Těmto "dekadentním" uměleckým formám je podle Lukácse společný fatální "subjektivismus", který se nikdy nesnaží propojit osobní zkušenost s objektivním obrazem světa.
Lukácsovi kritici tvrdí, že jeho estetické soudy poskytly solidní racionální odůvodnění pro stalinský kulturní despotismus, a že to, jak chápal stranickou neomylnost, se rovnalo ospravedlňování vyhlazení opozice. Lukácsovu neotřesitelnou oddanost utlačujícímu politickému systému je skutečně těžko smířit s jeho humanistickým přesvědčením o "člověku jako měřítku všech hodnot" (s.190). JVF

odkazy
Lukács, G.: Geschichte und Klussenhewujltsein. Neuwied am Rheim: Luchterhand. 1968.
literatura
Kolakowski, L: Main Currents or Marxism, sv.lII, kap. 7. Oxford: Clarendon Press, 1978.
Parkinson, G.H.R.: Georg LukLÍcs. Londýn: Routlege & Kegan Paul, 1977.